Pupečníková krev

Pupečníková krev – její použití v současnosti a vyhlídky do budoucna

Nabízíme Vám rozhovor s doktorkou Verter, zakladatelkou nadace Parent’s Guide to Cord Blood Foundation a nezávislých mezinárodních webových stránek ParentsGuideCordBlood.org. Tyto stránky se zaměřují na šíření informací o uchovávání pupečníkové krve v bankách, které patří k nejznámějším informačním zdrojům v této oblasti.

Nadace Parent’s Guide to Cord Blood Foundation je jedinou organizací, která vede databázi jak veřejných, tak i rodinných (soukromých) bank pupečníkové krve. Od roku 1998 poskytují internetové stránky www.parentsguidecordblood.org rodičům přesné odborné informace o možnostech uložení pupečníkové krve v bankách. Jejich zakladatelka, paní Frances Verter, PhD, patří k matkám, které ztratily dítě v boji s rakovinou. Současně se věnuje vědecké činnosti – studuje problematiku uchovávání kmenových buněk z pupečníkové krve a publikuje články na toto téma.         

Paní doktorko, internetové stránky Parent’s Guide to Cord Blood jsou věnovány památce Vaší dcery Shai. Najít pro ni dárce kostní dřeně trvalo hodně dlouho. Myslíte si, že je v současnosti situace lepší než před 13 lety, uvážíme-li, že je k dispozici větší množství pupečníkové krve v bankách?

Když Shai potřebovala transplantaci kmenových buněk, několik měsíců jsme v různých zemích hledali vhodného dárce kostní dřeně. Situaci komplikovalo, že já i její otec máme odlišný etnický původ. Když lékaři hledají vhodného dárce pro svého pacienta, hodnotí 6 typů tkáně, jež se nazývají HLA typy. Pacient tyto typy dědí po obou svých rodičích, takže lidé, kteří jsou s pacientem v nějakém příbuzenském vztahu, bývají pochopitelně nejvhodnějšími dárci. Když je ale pacient smíšené rasy, může být velmi těžké vhodného dárce najít. V některých zemích se jedná o zásadní problém. Například v USA patří do nejrychleji rostoucí etnické skupiny lidé „smíšené rasy“, ale většina z nich jsou stále děti, které jsou pro darování kostní dřeně pro jiné pacienty smíšených ras příliš mladé.

Transplantáty pupečníkové krve jsou vhodné pro řadu pacientů, protože nemusí splňovat tolik kritérií jako kostní dřeň. Zveřejněné lékařské studie ukázaly, že ve 4 ze 6 případů použití transplantátů pupečníkové krve je dosaženo stejně dobrých výsledků, jako v 6 ze 6 případů transplantace kostní dřeně. Kdyby byla v roce 1997, kdy Shai potřebovala dárce, k dispozici větší zásoba pupečníkové krve, možná by se našel vhodný dárce a transplantaci by bylo možné provést o několik měsíců dříve. Shai trpěla leukémií a v období remise, kdy čekala na dárce, dostávala mnoho dávek chemoterapie. Kdybychom našli vhodného dárce dříve a transplantace byla provedena na začátku období remise, možná by má dcera přežila. Nikdo neví, co by se mohlo stát, kdybychom v minulosti podnikli kroky, které jsme učinit nemohli.                  

Dostáváte nějaké ohlasy ohledně toho, jak internetové stránky ovlivnily rozhodnutí lidí darovat svou kostní dřeň nebo nechat uložit pupečníkovou krev v bance?

Ano, rodiče často píší, že jim tyto stránky moc pomohly. Někdy nám také chodí poděkování od lékařů. Internetové stránky ParentsGuideCordBlood.org mají za měsíc v průměru půl miliónu kliknutí. Mnohé z nich jsou z vyhledávačů nebo od rodičů, kteří při hledání informací o tomto tématu čtou různé stránky. Počet lidí, kteří se na stránky dostanou přímo zadáním adresy, se pohybuje mezi 25 až 30 tisíci za měsíc. Tito návštěvníci pocházejí asi z 90 různých zemí. Nejvíce z nich je samozřejmě z USA a Kanady, ale stránky čte hodně lidí také z jiných anglicky mluvících zemí a také mnoho lidí z Evropy a Asie, kteří jsou vzdělaní a hovoří anglicky.  
 
V současné době jste expertka na transplantaci kmenových buněk a rozhodla jste se uložit do banky pupečníkovou krev svých dalších dcer. Jaká je vaše vize pro uchovávání pupečníkové krve v bankách v budoucnu?

Transplantace u mé dcery Shai byla úspěšná v tom, že kmenové buňky od dárce její tělo přijalo. Ale leukémie se u ní objevila znovu a nakonec v září roku 1997 zemřela. V říjnu 1997 jsem znovu otěhotněla. Během tohoto těhotenství jsem se začala zabývat výzkumem ohledně možnosti uložení pupečníkové krve v bankách a v létě roku 1998 byly spuštěny internetové stránky. Pupečníkovou krev jsem nechala uložit v soukromé bance pro mou druhou i třetí dceru v roce 1998 a v roce 2000.        

Když přemýšlím o budoucnosti uchovávání pupečníkové krve v bankách, je zřejmé, že potřeba veřejných i soukromých bank pupečníkové krve bude v krátké době růst. Ale myslím, že veřejné banky později zaniknou a zůstanou jen ty soukromé. V současnosti stoupá počet pacientů, kterým jsou podávány transplantáty kmentových buněk, a roste tedy i potřeba uchovávat transplantáty ve veřejných bankách. Veřejné banky poskytují darované kmenové buňky pacientům, kteří nemají vhodného dárce v rodině. V USA vede náš registr veřejných dárců pupečníkové krve Národní program dárců dřeně USA (NMDP). Podle jejich předpovědi budou do roku 2015 schopni najít vhodného dárce pro 10 000 pacientů ročně. U více než poloviny transplantací jsou pacienti a dárci z jiné země, co poukazuje na mezinárodní rozměr této terapie.      

Během posledních 3 let narostl počet případů využití pupečníkové krve uložené v soukromých bankách v oblasti regenerativní medicíny. Společně s doktorem Nietfeldem z Nizozemska jsem zveřejnila na shromáždění Mezinárodní společnosti pro buněčnou terapii (ISCT) v roce 2010 vědecký poster na toto téma. (reference: Verter F. a J.J. Nietfeld „Stále častější používání pupečníkové krve“. Cytotherapy 2010; 12: příloha 1, abstrakt č. 157) Pojem regenerativní medicína zahrnuje jakoukoli léčbu, při které kmenové buňky pomáhají tělu se zregenerovat. V současnosti se regenerativní terapie s použitím pupečníkové krve většinou uplatňuje u dětí, které se narodily s poškozením mozku nebo, u kterých se v raném věku objeví cukrovka. Dospělí pacienti jsou léčeni regenerativní medicínou s využitím kmenových buněk po srdečních infarktech, poranění míchy a v případě výskytu autoimunitních onemocnění.

Bohužel dospělí pacienti nemají uloženou svou vlastní pupečníkovou krev, takže studie v této oblasti využívají kmenové buňky z kostní dřeně. V komunitě lékařů zabývajících se biotechnologiemi téměř každý věří, že regenerativní medicína je vlnou budoucnosti, a debatují hlavně o tom, jaký zdroj kmenových buněk se stane dominantním. Myslím, že jednou se bude pupečníková krev uchovávat v bankách hlavně jako zdroj buněk pro regenerativní medicínu v rámci rodiny dítěte.        

Probíhá aktivní výzkum všech hledisek uchovávání pupečníkové krve, její transplantace a také toho, jaké typy tkání je možné z kmenových buněk pupečníkové krve získat. Kterou ze studií považujete za nejslibnější nebo nejužitečnější?

Podle mého názoru jsou nejdůležitějšími studiemi, jež se v současnosti provádějí, ty, které testují účinnost infuzí pupečníkové krve při léčbě mozkové obrny (MO) a hypotoxické-ischemické encefalopatie (HIE). Doktorka Joanne Kurtzberg na americké Duke University léčila již 184 kojenců a malých dětí s těmito onemocněními, a v případě některých individuálních případů, které se objevily v médiích, byl zaznamenán významný pokrok. Lékařská komunita však nemůže oficiálně uznat používání pupečníkové krve za účinnou léčbu MO nebo HIE, dokud se tato metoda neprověří v randomizované, dvojitě zaslepené studii prováděné ve srovnání s kontrolní skupinou. V Americe právě začaly dvě takové studie na univerzitě Duke University a na Medical College v Georgii. Případové studie dětí léčených na univerzitě Duke University dokázaly pacienty a lékaře z celého světa doposud tak přesvědčit, že se studie začínají provádět v mnoha dalších zemích, jako například v Austrálii, Japonsku, Německu, v Hongkongu, v Indii, Malajsii, v Singapuru, na Tchaj-wanu a v Thajsku (soukromá komunikace).

Myslím si, že pokud budou studie pupečníkové krve pro léčbu MO a HIE i jen částečně úspěšné, ve velké míře inspirují budoucí rodiče, aby se rozhodli pro uchování pupečníkové krve svých dětí v bance. Nikdo nechce pomyslet na to, že by se jejich dítě mohlo narodit s poškozením mozku, ale takové případy nejsou až tak vzácné. Ve Spojených státech je nějakým stupněm mozkové obrny postiženo 1 z 300 dětí od 5 do 10 let. Tento problém je častější než dětská rakovina, která byla doposud hlavním důvodem pro léčbu dětí využívající kmenové buňky.